Za pokladem pevnosti Terezín 2013 (GC48F5X)

Organiztační mail přesunut do podsekce :)

Spadi

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

Koukám, že Spadi sice nikde nebyl, ale prožíval to s námi na dálku :-))

 

Nu a co dodat?  Celá tahle šílenost začala někdy před rokem, kdy jsem zachytla na fóru odkaz na první ročník. Kdysi jsem předlohu eventu sledovala celkem často, a ráda a tak jsem si s chutí přečetla listing, poté taky hltala logy a dost mě to lákalo. Ovšem jsem člověk vcelku nesoutěživý, líný až flegmatický a vsugerovala si, že by mě tahle soutěž zabila. Přeci jen jsem ale hodila odkaz kamarádovi a ten se tvářil nadšeně. Dlouhá debata skončila tím, že za rok  bychom to mohli zkusit.

Pár týdnů zpátky jsem v e-mailu viděla notičku s povědomým názvem a hned jsem se pustila do čtění listingu. Bylo to tu a bylo potřeba rychle jednat - stop stav na těchto akcích na sebe dlouho nenechá čekat. Ovšem onen kamarád zklamal - klasické "mám toho hodně, nezvládám", podobně mě odbyl s pracovními aktivitami Spadi a já se tak nějak smířila s tím, že zase jen budu sledovat a závidět účastníkům. Ovšem asi dva dny poté mi cestou z eventu volala Eri77 a spustila, jestli s Pokjinem jedeme do Terezína, že by se přidala. Ujistila jsem jí, že to asi neklapne a s tím jsme se rozloučily. Ovšem cesta domů ještě chvíli trvala a po příjezdu byla v e-mailu notička od Weriho, že je bez týmu. To byl správný spouštěč a do čtvrt hodinky jsem registrovala tým a psala Eri potěšující smsku. Vzhledem k tomu, že byla v týmu Eri77, tak se Pokjin taky moc nebránil a tým Společenstvo Haspirja byl na světě.

Dny plynuly a na výpravy s námi víc začala chodit KBCZ a Farmák. Z Kačky se postupem času vyklubala velmi neohrožená bytost a když se uvolnilo místo mezi týmy, nebylo těžké ji přesvěddčit k účasti v rámci dalšího týmu. Farmák taky nebyl proti a byl na světě tým Společenstvo Haspirja II. Ovšem členů bylo málo a tak se hledali další. Napadl mě Libor.29 a na zprávu jestli se nechce přidat mi obratem přišla odpověď "jasně". Ovšem čtvrté místo bylo stále volné a event se stále blížil. Mezi přáteli už nebyl nikdo ochotný jet nebo už jel v jiném týmu, ani nikdo z ostatních o nikom nevěděl. Skoro na poslední chvíli jsem zjistila nejen, že mám hrozně fajn kolegyni v nové práci, ale že taky už pár krabiček našla. Volno v diáři měla a tak se Joanee stala posledním článkem téhle neuvěřitelné bandy.

Ovšem mezi týmy byl vcelku velký rozdíl - jednička složená krom Eri77 ze sportovních anitalentů si  dala  za hlavní cíl celou akci přežít a hlavně si jí užít. Nikdo z nás nikdy nelezl na provazové žebříky a podobné záludnosti, které jsme viděli na videu z loňska a při četbě ambiciozních "will attend" jsem si říkala, co tam vlastně budeme dělat.

Každopádně jsme si požádali o zařazení do stejného turnusu s dvojkou a s neurčitými pocity jsme očekávali event. Do té doby začal weri.cz prosazovat myšlenku, že bychom mohli alespoň jeden tým porazit, Eri77 se do toho hodlala pustit s velkou vervou, Jindra se snažil chvilkami naznačit, že by místo něj mohl jet někdo další a já jen doufala, že to nebude naprostá ostuda. Také jsem stihla alespoň pár lidí mezi sebou trochu seznámit než se vyrazí, tak aby každý znal alespoň dva z ostatních členů týmu. Těsně před eventem vznikl legendární organizační e-mail, kvůli kterému jsem na pát místech považovaná za exota. Ale kupodivu nebyly žádné doplňující dotazy :-)))

 

Čas rychle plynul, až přišel onen den. Řidiči vzorně hlásili své pozice, posádka jedničky zvládla nástupní manévry s přehledem a přesně podle plánu, už v autě bylo veselo a skoro se nám do týmu vloudil Farmák :-)  Dvojka měla situaci kapku dobrodružnější, ale zvládli opuštěné parkoviště, nahánění Joaneee a sama Joaneee  si dala po ránu stezku odvahy vysokou mokrou trávou hnízdem bezdomovců. Nakonec ale byli v Terezíně o fous dřív než my. Po rychlé seznamce těch, kteří se ještě neznali, jsme vyrazili na eventový maraton. 

První stage byl event Terezínské hry, který všechny eventy zastřešoval.  Zapsali jsme se do logbooku a pokřtili tu nové Haspirjácké razítko. Jelikož bylo veselo už od rána, málem jsme nestihli druhý event. Museli jsme to urychlit přejezdem. Moc jsme si nepomohli, protože jsme jaksi neuhlídali cestu (minimálně tři GPSky v každém autě:-))) a vyjeli na druhém konci Terezína. Chyba byla napravena a u Malé pevnosti jsme vystupovali asi dvě minuty před začátkem. První tým stihl ještě velkou skupinu a jelikož dvojka kvůli složitějšímu parkování nebyla stále na obzoru vyrazili jsme s davem. Pevnost byla velmi zajímavá s velmi pohnutou historií a některá místa naháněla husí kůži. Opravdu by se na tohle nemělo zapomínat a jsem ráda, že jsme se sem dostali a mohli poznat zase kousek historie . Snažila jsem se dávat pozor, ale i tak mám z výkladu jen útržky - Eri77 je živel a nezmar a po jejím boku bylo vážně těžké ještě vnímat výklad. Navíc polévkový guru weri kdesi z batohu vylovil samolepící hologram a já to odnesla, tak že jsme chodili po pevnosti s "háčkem" na čele a paní průvodkyně z nás prý byla lehce zmatená. (Ono vůbec provádět někde bandu kačerů, kteří místo sledování výkladu a focení pevnosti obíhali jeden druhého, fotili si vzájemně trička, batohy a kdoví co ještě není pro průvodce úplně bežné).  Na konci prohlídky už jsme byli lehce netrpěliví neboť nás tlačil čas, aby jsme zvládli včasnou registraci, tak nikdo z celé skupinky nekladl žádné doplňující dotazy a účastníci se rychle rozprchli. I my jsme se zase rychle přesunuli zpět.

 

Vzhledem k časové tísni jsme vynechali Nano event a šli se rovnou registrovat na Poklad. Jako kapitánky jsme dostaly zalepené obálky, které jsme směly otevřít až na pokyn. Měly jsme pár minut času, ve kterých jsem zjistila, že v podstatě nikdo z nich neměl sváču a tak byly obětovány domácí bagety a ještě jsem stihla jedničková týmová trika opatřit názvy týmu. Pak přišel pokyn k otevření obálek, které skrývaly rozlišovací barevné pásky na ruku, výtah pravidel, hrací kartu a mapu se seznamem stanovišť. Každý tým měl na hrací kartě vyznačené stanoviště začátku a měl pár minut na to se tam přesunout. Tady se cesty obou týmů rozchází. V průběhu hry jsme se párkrát potkali v rámci přesunů na stanoviště ( ti rudí ďábli to brali během) a sešli se až před pokladnicí. Čekalo nás 12 stanovišť, na každé jsme měli deset minut i s přesuny- limit na splnění byl tři minuty.

 

Náš tým začínal na stanovišti s nic neříkajícím názvem "Ztracená archa". Vypadalo to na nějakou vodní atrakci, ale souřadnice nás neomylně zavedly do podzemí. Stáli jsme tam a netušili co nás čeká. Pořadatelé odmítali cokoli dopředu říct, či naznačit a chtěli jen vědět kdo půjde. I v té tmě bylo cítit rozpaky a tak jsem se jako správný kapitán neohroženě zahlásila. Po úvodní instrukci, že z místa kam mě pošlou mám přinést klíč a mám na to tři minuty jsem nebyla o nic moudřejší. Když jsem dostala pokyn ke zhasniutí čelovky, začala jsem tušit, že to nebude jen tak. Přišlo odpočítávání a pak jsem byla kdesi ve tmě, kde orientačně svítily tři červené svíčky, které v podstatě nic neosvítily. Po chvilkové naději, že něco uvidím mi došlo, že bych měla začít něco dělat. Postupně jsem hmatala okolí okolo sebe - k velkému překvapení jsem poznala skříňku se šuplíky. Začala jsem systematicky prohledávat jeden za druhým, vyhazovat oblečení a důsledně zkoumat dna. Pak jsem nahmatala cosi připomínájící televizi, nějaké křeslo, desku s háčkovanou dečkou. V tu ránu věci a matrace lítaly vzduchem, šuplíky byly vzhůru nohama, povalený stolek a pár vteřin do konce- tady se to bohužel nepovedlo a první klíč jsme nezískali.

 

Druhé stanoviště "Četník a mimozemšťané" taky nevypadalo příliš nadějně. Nosit vodu z kyblíku  po panácích do asi dvacet metrů vzdálené nádrže propojené trubkou, ve které vězela petka a voda ji měla vynést nahoru. Na tuhle disciplínu nastoupila Eri77 a pustila se do toho ve vysokém tempu. Začátek vypadal  víc než beznadějně, Eri77 nosila a nosila vodu a petka byla stále dole. Po uplynutí půlky limitu se konečně pohla, už to vypadalo o něco lépe, ale čas neúprosně utíkal. V posledních vtěřinách se povedlo petku vydolovat a my se mohli radovat z prvního úspěchu.

 

Jako třetí stanoviště na nás vyšlo "Hledá se Nemo". Tenhle úkol jsme viděli cestou na registraci a vyslali jsme na trať weriho.cz. Jeho výška a rozpětí paží se ukázalo jako výhoda a my na tuhle část soutěž nikoho lepšího nemohli vybrat. Výška mu pomohla při nabírání vody z potoka, nemusel ztrácet čas cestou k potoku, zvládl jí nabírat ze břehu. Na překážkách jsme o něj měli trochu strach - stačilo zaškobrtnutí, povolení rukou a úkol se nemusel podařit. Naštěstí ho nezastavily překážky, ani voda tekoucí z trubky s provrtanými otvory. Udržel obě strany ucpané, takže ztráty vody byly minimální a po čtvrté otočce jsme slavili získání druhého klíče.

 

Čtvrté stanoviště "Legolasovo zastavení" pořadatelé agitovali jako odpočinkové. Nominace padla na Pokjina a já mu měla asistovat. Stáli jsme poměrně daleko, ale zahlédli jsme terč, takže padla doměnka, že si budeme hrát s legem a potvrdila se myšlenka na střelbu. Pokjin dostal do ruky kuši a měl zasáhnout terč. Povedl se mu zásah přímo do středu a mohl zakleknout ke kbelíku nábojnic, kde měl najít tři čísla, pomocí kterých jsem já měla otevřít kódový zámek. Bohužel nastalo drobné nepochopení zadání a prohledával každou nábojnici. Než přišlo upřesnění, že jsou ty správné označené zvenčí uplynulo hodně času a podařily se najít jen dvě ze tří.

 

Páté stanoviště byla "Odula". Tohle jsem si pamatovala z loňských videí a volba byla zase celkem jasná - Erika je z nás nejmenší a nejobratnější což se v "kanále" vcelku hodí. Pustila se do úkolu - cestu tam zkoušela suchou nohou, čas rychle plynul a stále jsme neslyšeli jak Eri77 zvoní na zvon, vypadalo to opět mizerně. Ovšem najednou se ozvalo šplouchání, které se přibližovalo vteřinu od vteřiny, až  Eri77 doslova vyletěla ven zároveň s koncem limitu, mokrá až po pás. Radost z dalšího klíče byla velká.

 

Šesté stanoviště a poslední šance získat potřebný čtvrtý klíč byla "Anakonda". Původně měl jít Pokjin,ale požadavek strážce nás donutil rozhodnutí kapku přehodnotit a vyslali jsme weriho.cz. Po spatření úkolu nám to bylo hned jasné. Velmi dlouhý provaz s pěti uzlíky zavěšený na velmi vysokém stromě. Už při sestavování týmu jsme měli jasno, že ani jeden z nás nemá žádné lezecké ambice a podle toho to tak i dopadlo. Eri si tu aspoň vyždímala ponožky a vylila vodu z bot, weri.cz se chvíli snažil, pak si to už jen cvičně zkusil i Pokjin, chvilku jsme popovídali, aby jsme na další stage nebyli moc brzy a vyrazili dál.

 

Sedmé stanoviště mohlo přinést první z indicií. "Matka Furie" už čekala na další oběť. Tou jsem se nechápu proč, stala já.  Mezitím weri jakožto odborník přes indické speciality při pohledu na obsah válce na stole chytil slinu a projevil touhu ochutnat připravenou dobrotu. Po návrhu Furie, že pokud ochutná tak, dostaneme indicii i bez hádanky mu však obsah začal být natolik podezřelý, že si to raději rozmyslel a vydal mě jim napospas. Nejdřív mi zdevastovala pečlivě udržovaný účes, pak nám byla předvedena ukázka alchymie, po které byl weri rád, že neochutnal. Pak už, ale skončila legrace a byla vyřčena hádanka "Někdo po tom chodí, někdo to u sebe nosí a čím je chlap starší tím míň to potřebuje" (Pokud máte touhu zjistit co to je, napište mi mail - prozrazovat to nebudu). Po tříminutovém trápení, kdy jsem měla pocit, že jsem blízko, ale spásná myšlenka nikde jsme, bez indicie pokračovali dál.

 

Osmé stanoviště nás děsilo už podle názvu " Mission impossible" moc nadějí nedávalo. Navíc nevím, kde se vzal onen zkrat a my vyslali na úkol toho nejvyššího z nás - weriho. No neviděla jsem to dobře. Čtyři rámy s vypnutými provázky a rolničkami, které se nesměly ozvat, moc nadějí nedávaly. Ale Honza se do toho pustil a ač dvakrát opravoval tak cestu za mohutného povzbuzování a radám, kde si dát pozor, prošel a získal nám první indicii.

 

Deváté stanoviště bylo opět pod zemí. Opět se nějak vytratila strategie a na dotaz kdo jde, se přihlásil Pokjin. Okamžitě byl odeslán na jiné stanoviště a před námi opět stála otázka, kdo půjde. Dodala jsem si odvahy a zahlásila sebe. Pokyny "odevzdej všechno co vydává světlo a všechno so se může rozbít" mě nijak nepovzbudila. Když jsem dostala helmu na hlavu mi došlo že tohle bude stát za to. Správně jsem určila levou a s pokyny "drž se neustále stěny - když jí pustíš tak se ztratíš, cestou potkáš svítící hromadu kamenů - tam nešlapej tam je díra a až dojdeš nakonec tak to poznáš" mi spustili tříminutový limit a já se pustila na cestu pozzemím. Držela jsem se stěny a opatrně postupovala vpřed. Najednou stěna končila - zatáčela. Moc se mi do té zatáčky nechtělo, vypadalo to že tam není moc místa a já nejsem typ na úzké otvory. ROzhodla jsem se to ignorovat a zkusit to dál. Nahmátla jsem stěnu a pokračovala dál. O kousek dál jsem šlápla do díry a trochu propadala panice že jdu blbě a ještě nějaký šíleným terénem a že tohle nemám šanci dát. Chvíli jsem to brala po čtyřech, ale to nebylo o moc lepší. Hlasy se pořád vzdalovaly a já pomalu režírovala film o tom jak ještě půl roku bude strážce stage přidávávat příhodu u piva k dobru,  jak mě vyprošťovali z bludiště. Pak jsem za záhybem objevila onu svítící hromadu šutrů a uvědomila si, že jdu dobře. To mi vlilo do žil odhodlání. Nějak jsem nevnímala pokřik Eri77 ať zrychlím a info o čase. Orientovala jsem se podle hlasu a ten se najednou zase přibližoval. Došlo mi, že se vracím ke startu, a že už to není daleko. Ztratila jsem zábrany a vyrazila už ani ne podle stěny, ale podle sluchu. Odpočítávali poslední vteřinky a necelé tři vteřiny před koncem limitu jsem to dala. To byl opravdu skvělý pocit a když mi řekli, že u kamenů jsem byla teprve v půlce, dvě třetiny času byly pryč a strážci tomu moc šancí nedávali - byla jsem na sebe opravdu pyšná.

 

Na desátém stanovišti "Dvě věže" už na nás čekal Pokjin v lezeckám postroji s helmou na hlavě a moc šťastně se netvářil. Navíc hlásil, že před námi byla naše dvojka a Libor29 to dal.  Čekalo ho pár metrů provazového žebříku, lanovka k druhému stromu a provazový žebřík dolů. Nechtěla jsem být v jeho kůži a ani on nevypadal, že by si to nějak užíval. Ale snažil se statečně. Bez jakékoli zkušenosti se těžko něco dělá a ještě navíc na čas. Takže si to aspoň vyzkoušel a věrni tradici, že náš tým neleze, jsme indicii, ani tady nezískali.

 

Jedenácté stanoviště byla "Večeře s Addams family" a tušili jsme, že to bude přesně ta disciplína, na kterou se Eri77 hlásila už předem - zvířátka. Když se nahlásila na plnění, strážci se tvářili škodolibě - přeci jen drobná blondýnka nevypadala, že by si jen tak hrábla do červíků. Já se opět postavila ke schrávce s kódovými zámky připravena zachytávat a zadávat čísla nalezená mezi zvířaty. Spustil se čas a běhen dvou vteřin měla ruku v červech a tahala číslo. Byla tak rychlá, že jsem skoro nestíhala zadávat číslice. Největší zážitek byli asi cvrčci - Eri77 svým charakteristickým hlučným a svérázným stylem hulákala v útrobách pevnosti "to štípe, to kouše, ty vole zase to kouše a teď štípe, ty vole co to je..." ostatní se řezali smíchy a nakonec i to číslo bylo na světě. Pak už jí zbývala poslední nádoba a po výkřiku "ty vole von je tu fakt had" jsme chvíli nevěděli jestli je to dobře nebo špatně. Ukázalo se, že dobře - po zahlášení čísla jsem otevřela schránku s indicií a zatímco my jsme zkoumali co a jak, Eri už měla hada venku, povídala si s ním a vypdalo to, že jí odtud nedostaneme. Nakonec jsme jí přesvědčili k odchodu a spěchali na poslední úkol.

 

Dvanáctka byla perlička v podobě "Hraběte Monte Christo" tenhle úkol zbyl na Pokjina protože ostatní už měli své tři úkoly za sebou. Záhadná schránka, krabice s klíči a okno - bylo nám jasné co bude následovat. Pokjin se do toho pustil a během chvilky našel v krabici správný klíč a bzry otevřel schránku. Pak třikrát proletěl oknem a otevřel všechny zámky, vytáhl lano a sundal z něj klíč naprosto s přehledem. Tímhle skvělým výkonem jsme získali  čtvrtou indicii a vydali se směrem k pokladnici.

 

Cestou už nás napadlo jedno heslo, u pokladnice přišel weri s dalším nápadem, který se nám líbil ještě víc. Sice jsme stále pochybovali, ale protože čas byl neúprosný tak jsme to nakonec napsali. Pak jsme napjatě čekali co bude dál. Dvojka byla o poznání klidnější, v pohodě si povídali a žádná nervozita na nich nebyla znát. Hned prvnímu týmu se povedlo dostat do pokladnice a zdálo se nám, že pokladu vynáší opravdu hodně. Po nich následovala naše dvojka. Chvíli stáli nad kryptexem a najednou všichni ožili a vyrazili ke dveřím. To už nám bylo jasné, že mají heslo. Fandili jsme jim jako o život. Farmák budil všeobecné veselí svým vynášecím stylem kdy naprosto vysmátý běžíc vysypat náklad do kyblíku trousil kolečka kolem sebe široko daleko. Jen strážce vyděšeně koukal co se to děje a říkal něco o tom, že kdo to bude sbírat :-)))  Nakonec vynesli o poznání víc koleček než první tým.

 

Nám pořád nebylo úplně veselo, na řadu šel další tým " A-tým"- ti heslo nedali a bez otevření pokladnice zase odcházeli. Po nich jsme šli na řadu my. Protože nám jeden klíč chyběl, tak jsem se jako kapitán "obětovala" a už mohla jen přihlížet. Ostatní vzali kryptex a snažili se zadat heslo.  Já už jsem veděla od KBCZ, že jsme s heslem vedle. Za chvíli se to dzvěděl i zbytek týmu. Nechali je zkusit otevřít kryptex se správným heslem, pořídili jsme si památeční foto s prázdným kbelíkem a s trochu hořkým pocitem odcházeli od pokladnice.

(všechny naše získané indicie máme ve fotogalerii, můžete si je prohlédnout a zkusit uhodnout)

Po zveřejnění výsledků se "dvojka" dostala někam na 14. místo z padesáti týmů. V našem turnusu uhodlo heslo a dostalo se do pokladnice jen pět týmů, tudíž si dvojka vedla opravdu dobře, v turnusu číslo 3 skončila Společenstvo haspirja na vynikajícím 2. místě.

 

Každopádně byl tenhle event naprostá špička - neuvěřitelně silné zážitky, perfektní parta a skvělá organizace. Všichni si zaslouží velké díky. Byl to den plný legrace, překvapení, poznávání sama sebe a svých možností. Až tenhle event příště pípne tak nebudu váhat ani vteřinu... 

Nakonec jsme si nevedli tak špatně, plán byl získat alespoň jeden klíč a to se povedlo splnit na 100%.

 

Po tomhle zážitku jsme se šli převléknout a udělali nálet na občerstvovnu, měli jsme hlad, žízeň a potřebu si sdělovat zážitky. Bylo to tak intenzivní, že jsem málem prošvihli Mistrovství v nahazování. Zkusili jsme si prak a Farmák nához pytlíkem - výsledky nestojí za řeč, ale výborně jsme se bavili.

Zastavili jsme se také na Nanoeventu, kde Haspirjáci svorně seděli kolem stolu a skládali a skládali,  až byl čas na CITO. To proběhlo spíše symbolicky, žádný velký nepořádek tu nebyl. Díky rychlému Citu jsme stihli zaběhnout do Čageo stanu a pokochat se výstavkou - konečně se mi povedlo téměř po roce vidět opět krabičky, které jsem vyráběla na Geoden - moc jim to tu slušelo. Objevila jsem i svou aktivní krabku mezi fotkami což mě opravdu překvapilo. Ostatní si vyzkoušeli číst Brailovo písmo, odkoukat morseovku, rozluštit praporkovou šifru a pak jsme byli vyzváni odevzat soutěžní karty do slosování. Eri77 vyhrála píšťalku a málem s ní přerušila fotbalové utkání na vedlejším hřišti. Mě se poštěstilo vyhrát karabinu. Ale to už jsme zase museli spěchat na "Ručník" přes celý Terezín. Ottík nezklamal a tuhle šílenost dotáhl do zdárného konce a my poslušně cupitali, natahovali, bavili se, jak spolu tak sledováním místních nechápajících civilistů, jak to celý den vypadalo, že tu sice kačeři jsou, ale žádný velký nával to není tak teď proudili ze všech stran a vypadalo to, že budou přicházet ještě pár hodin. Jakmile nás Ottík propustil vyrazili jsme na vyhlášení. Cestou jsme sebrali alespoň jednu tradičku, aby jsme ty eventy něčím naředili.  Pak bylo Společenstvo Haspirja II. vyhlášeno a odměněno za druhé místo v turnusu.

 

Jako tečku za tímto skvělým dnem jsme ještě zvládli prohlídku Nočního podzemí. Z výkladu jsme sice moc neměli, ale povedlo se mi vyhecovat úplnou tmu a bavili jsme se po svém.

 

Bylo něco po deváté večer, kdy jsme se rozloučili a unavení a spokojení vyrazili domů.  Libor směr Beroun, cestou vysadil KBCZ a Joaneee. Pokjin vysadil Farmáka, pak jsme doprovodili Eri77 na vlak směr Pardubice, pak jsem byla vysazena i já a kolem půlnoci jsme byli všichni doma.

 

 

Bohužel z průběhu honby za pokladem naší dvojky zase tolik nevím, tak jsem popisovala převážně vlastní zážitky.

 

Díky skvělým Haspirjákům - KBCZ a werimu a těm nejlepším parťákům a přátelům Farmákovi, Liborovi.29, Joaneee, Eri77 a Pokjinovi za jeden z nejhezčích dní, za tu legraci, podporu, fandění reprezentaci a propagaci ... Doufám, že si to příští rok zopakujeme a třeba se povede i ten třetí tým:-)

 

Ps: U dvou věží se mě strážce ptal - a co je to ta Haspirja? To jste rodina, že máte dva týmy?  

 

A taky se sluší ještě jednou poděkovat za organizaci - už jsme taky něco málo pořádali, známe ty pořadatelské peripetie, ovšem v daleko menším měřítku. Tohle muselo stát spoustu času, práce, vymýšlení, ladění aby to do sebe tak perfektně zapadalo, kopec lidí na svém místě.  Hluboce se skláním a jsem ráda, že jsem se toho mohla zúčastnit, stále jsem plná zážitků a na tuhle akci budu opravdu dlouho vzpomínat.......

 

No jestli tohle někdo dočetl až sem, tak má můj hluboký obdiv... :-)

 

(Irilee)